Něco se stalo

První fází je šok a popírání.

Nevíme, co říct, napadá nás, že to není možné, že je to jen hloupý žert. Doufáme, že se situace určitě ještě změní a bude vše jako dřív. V této fázi máme tendenci také přijímat jen některé informace, takové, které potvrzují to, jak situaci vidíme my. Snadno přeslechneme, nebo si nezapamatujeme informace, které potvrzují, že se opravdu něco vážného stalo.

Pro druhou fázi je typická emoce zlosti. Je to chvíle, kdy již víme, že se situace nezmění.

Zlobíme se na sebe, okolí, svět. Hledáme viníka. Ptáme se “proč”. V této fázi se dostávají ke slovu především emoce. Přepadá nás lítost, zlost, zoufalství, pocit křivdy. Pocity se často rychle mění, opakovaně se vrací. V tuto chvíli je ideální, když máme někoho, s kým můžeme sdílet to, co prožíváme. A když se vyvarujeme všech důležitých rozhodnutí.

Třetí fáze je fází smlouvání. V této chvíli již plně víme, co se stalo.

Pokoušíme se získat více času či prostoru. “Já vím, že musíme ten krok udělat, ale nešlo by to až po Vánocích?” Je to období, kdy se snažíme najít cesty, jak se smířit s tím, co se stalo, a zároveň zařídit, aby náš život nemusel projít zásadní změnou.

V následující fázi nám obvykle dochází, že bez výrazné změny to nepůjde.

Předchozí stádia stála hodně energie a tak někdy dochází k tomu, že nám dojdou síly psychické i fyzické. Čtvrtou fází je fáze deprese. Své místo zde mají antidepresiva i opora blízkého člověka. Dostane-li se nám podpory a pochopení, fáze deprese nemusí být dlouhá.

Poslední fází je fáze smíření.

Je to moment, kdy dokážeme přijmout situaci tak, jak je a hledat cesty, jak se přizpůsobit, jak využít na maximum potenciál, který v tuto chvíli situace má, a netrápit se tím, co vše jsme mezitím ztratili.