Něco se stalo

Rizika dlouhodobé péče

Péče o nemocného v rodině s sebou nese velkou psychickou náročnost, která může vést až k syndromu vyhoření. Syndrom vyhoření bývá nejčastěji zmiňován v souvislosti s profesionály, jako jsou lékaři, zdravotní sestry, učitelé či pečovatelky.

Syndromem vyhoření však může trpět i rodinný pečující. Důležité je mít na paměti, že syndrom vyhoření se netýká jen lidí od přírody psychicky křehkých, ale může se týkat jakéhokoliv zdravého člověka, který dlouhodobě setrvává v emočně náročných a stresových situacích.

Syndrom vyhoření je projevem dlouhotrvajícího a nadměrného stresu. „Jedná se přitom o celý soubor příznaků, mezi něž patří ztráta elánu, radosti ze života a především energie a nadšení potřebných při výkonu profese. Dochází tak postupně k celkové stagnaci až rezignaci. Člověk je frustrován, reaguje předrážděností, nedůvěřivostí, depresivitou, apatií, cynismem a celkovým vyčerpáním.“ (Janovský, 2003).

Jak může vypadat syndrom vyhoření u pečujícího, ukazuje následující kazuistika (Venglářová, 2011):

„Paní Zuzana se začala starat o svoji nemocnou maminku, u které se zhoršil zdravotní stav po úmrtí jejího manžela. Maminka byla odkázána na péči druhé osoby, špatně chodila, potřebovala pomoci s péčí o sebe sama, měla problémy s pamětí. Paní Zuzana se vždycky chtěla o své rodiče postarat, aby jim tak mohla vrátit péči a lásku, kterou jí dali, když byla dítětem. Poměrně rychle se rozhodla, že si svoji maminku nastěhuje k sobě do rodinného domu a zůstane s ní doma. Spolu s dcerou paní Zuzana vyřídila příspěvek na péči o osobu blízkou a všechny náležitosti s tím spojené, zařídila mamince rehabilitaci i všechny pomůcky, co potřebovala.

Zpočátku byla péče bezproblémová, ale začaly přicházet další a další zdravotní problémy maminky, která nakonec byla nesoběstačná, plně odkázána na péči. Bylo potřeba starat se o ni celých 24 hodin. Sice se v péči o ni střídala s dcerami a manželem, ale i tak to bylo stále namáhavější. V noci maminka nemohla spát, tak vyvolávala jméno dcery či zetě, přes den spala. Paní Zuzana začala pociťovat únavu, byla podrážděnější, jí samotné se zhoršil zdravotní stav, trpěla nechutenstvím, bývala často plačtivá, často i menší problém řešila hádkou, často ji bolela hlava. Péče paní Zuzanu přestala těšit, zbyla z ní jen povinnost. Své problémy si však nechtěla připouštět a v péči o maminku pokračovala, potíže si neuvědomovala, ale okolí to již vidělo. Rodina jí chtěla nabídnout pomoc, zajistit pro starou paní pečovatelku nebo respitní pobyt, ale paní Zuzana nechtěla. Měla pocit vlastního selhání, toho, že „prostě“ nemůže maminku opustit v závěru života, že se o ni nemůže přestat starat. Nechtěla vnímat, že to vše dělá na úkor svého zdraví, své psychiky i dobrých vtahů se svými nejbližšími. Nastoupil denní stereotyp, několik měsíců neměnný.

Po 8 měsících maminka paní Zuzany zemřela. Paní Zuzana se cítila naprosto vyčerpaná, v tuto chvíli se u ní naplno projevily všechny příznaky, kterým v průběhu péče o maminku nepřikládala žádný význam. Zhoršil se u ní výrazně zdravotní stav – pohoršil se jí diabetes, zvýšil se jí krevní tlak, nastoupily výrazné deprese. Téměř rok trvalo, než se paní Zuzana se vším poprala, vrátila se do zaměstnání a začala se opět věnovat rodině a svým koníčkům.“[1]

Paní Zuzana byla zpočátku v péči velmi aktivní, se vším si věděla rady, vše ochotně pro maminku opustila a zařídila jí řadu věcí. Z fáze nadšení se postupně dostávala do fáze stagnace, kdy začínalo být patrné, že ani sebevětší péče nezastaví plíživé zhoršování zdravotního stavu a stále větší ztrátu soběstačnosti.

[1] Předkládaná kazuistika vznikla na základě řady příběhů rodinných pečujících. Všechna fakta jsou zaměněna tak, aby ji na jedné straně nebylo možné spojovat s konkrétním příběhem, ale aby současně vhodně ilustrovala danou problematiku.

Co udělat jinak?

Nebýt na péči sám - ideální je, když se péče rozdělí v rámci rodiny tak, aby každý dělal to, na co má talent a vlohy (někdo vozí k lékaři, jiný komunikuje s úřady a u dalšího nemocný člověk bydlí). Pokud další pečující chybí, je na místě kontaktovat profesionály.

Pravidelně odpočívat - je důležité, aby hlavní rodinný pečující měl občas volno, a to i přesto, že v této fázi často ještě necítí potřebu odpočinku. Odpočinkem může být spánek, ale také čas věnovaný koníčkům, setkání s přáteli. Důležité je, aby v daný čas mohl pečující opravdu “vypnout” a věděl, že o nemocného je dobře postaráno.

Vzdělávat se a získávat zkušenosti - a to v oblasti péče o blízkého i v problematice syndromu vyhoření, mluvit s blízkými lidmi svém prožívání, případně navštěvovat podpůrné skupiny pro pečující. Paní Zuzana podcenila starost o sebe samu, i když nebyla na péči zcela sama, čas pro ni samotnou jí připadal v danou chvíli plýtváním, když by mohla být s maminkou. Postupně se dostala do fáze frustrace, péče ji přestala těšit, začala mít konflikty se svými blízkými, na maminku byla v duchu velmi naštvaná. Objevovaly se první fyzické i psychické příznaky syndromu vyhoření, které mohou mít u každého jiný průběh. Mezi charakteristické příznaky patří ztráta nadšení a zodpovědnosti, lhostejnost až nechuť k péči, negativní postoj k sobě, k nemocnému, k blízkým a přátelům, ke společnosti, k životu. Častým příznakem jsou projevy vzteku a zlosti, které se mohou obrátit i vůči nemocnému či vlastní osobě. Člověk může být popudlivý, nespokojený, až agresivní. V některých případech může dojít až k psychickému či fyzickému týrání nemocného. Současně může mít pečující i potíže s pozorností, soustředěním či pamětí. Mohou se přidat i problémy s jídlem, spánkem, s krevním tlakem, dýcháním či zažíváním.

Co udělat, když už se dostaví syndrom vyhoření?

Připustit si negativní pocity - přiznat sám sobě, kdy jsem naštvaný, kdy se cítím vyčerpaný, nedoceněný, nepochopený. Být ochotný slyšet, co mi říkají lidé okolo - mohou změny v chování pečujícího vnímat lépe než sám pečující. Je potřeba negativní pocity z péče nepotlačovat, ale najít si způsob, jak své zklamání a vztek přijatelně ventilovat. Může to být setkání s chápající kamarádkou, často také pomáhá vyhledání odborné pomoci (linka důvěry, psycholog).

Zatáhnout za záchrannou brzdu - ulevit může krátkodobé odloučení, kdy pečující odjede na výlet či dovolenou. Nebo zůstane doma a bude celý den spát, odpočívat, mluvit s jinými lidmi. Častěji odpočívat na pravidelné bázi - využít ku pomoci další členy rodiny, či respitní péči. Ideální je odjet na nějakou dobu na dovolenou. Pokud to vše nestačí, je namístě začít uvažovat i nad jiným způsobem péče o nemocného člena rodiny.

U paní Zuzany se střídaly fáze frustrace s fází apatie, kdy dělala jen to nejnutnější, často si pro bolesti hlavy musela jít lehnout i během dne, plakala, cítila se jako v pasti, často chtěla někam utéct. Pokud je fáze frustrace charakteristická vztek a hněvem, pro fázi apatie je charakteristický nedostatek síly a energie. Pečující omezuje kontakt s nemocným jen na nejmenší možnou mez, dělá jen základní úkony, které často vykonává mechanicky, k nemocnému je lhostejný. Celkově se cítí vyčerpaný, bezmocný, sklíčený či zoufalý. Prohlubují se zdravotní problémy, může se objevovat nadměrné užívání návykových látek. Fáze apatie je současně poslední volání lidské psychiky i těla po tom, aby současná situace byla změněna. Pokud člověk dále v kolotoči péče bez větších změn zůstává, dojde k úplnému vyhoření, tedy stavu naprostého emocionálního (citového), fyzického a duševního vyčerpání, laicky řečeno pečující se zhroutí a není schopen v péči pokračovat.

V dané chvíli pomáhá již jen na nějakou dobu či natrvalo z péče vystoupit. Začít pečovat o své tělo i psychiku, vyhledat pomoc odborníků. Mít čas a prostor na klid a péči o sebe sama, než dojde k úplnému vyhoření.

Pokud se rozhodneme pečovat o někoho blízkého, může nám to vnést do života celou řadu radostných, smysluplných či jinak hlubokých zážitků či zkušeností. Současně je dobré mít ale na zřeteli, že samotná péče je náročná a vyčerpávající. Jinými slovy, od začátku pečování bychom se vždy měli snažit o dostatečnou prevenci, kam patří důsledná psychohygiena, rozdělení péče i mezi další (rodinné či profesionální) pečující, pozitivní vyladění, hluboký smysl života, pevné mezilidské vztahy, přijetí sebe samého a řada dalších.

V článku zmíněné zdroje:
JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-329-6.
VENGLÁŘOVÁ, Martina a kol. Sestry v nouzi. Syndrom vyhoření, mobbing, bossing. Praha: Grada, 2011. ISBN: 978-80-247-3174-2.